Eiffelova věž je jednou z nejznámějších a nejnavštěvovanějších památek na světě. Odhaduje se, že každý rok ji navštíví více než 6 milionů návštěvníků. V tomto kontextu je jen těžko uvěřitelné, že v době, kdy byla postavena, byla na smích. Měla stát jen 20 let a pak ji měli rozebrat.
Gustave Eiffel věž navrhl v roce 1889 pro světový veletrh v Paříži. Nikdo nikdy předtím nepostavil tak vysokou stavbu, takže skutečnost, že na to stačily jen něco více než dva roky, je jedinečným technickým výkonem v daném období. Skeptici tvrdili, že ji nebude možné postavit, nebo, že kvůli větru by bylo pro lidi příliš nebezpečné vystoupit do takových výšek. Ani vláda nebyla nadšená výdajům 1 milion dolarů na projekt. Ve smlouvě bylo zakotveno, že věž by mohla stát 20 let, aby mohla vydělat dostatek na to, aby se její stavba vyplatila a následně by se kousek po kousku rozebrala.
Inženýrské a stavební práce vyžadovaly neuvěřitelnou míru přesnosti. Kovové díly použité na stavbu věže, pokud by položili za sebou na zem, by měly délku 43 kilometrů, navrtali se do nich přes 7 milionů děr. Hmotnost železa dosáhla 7 000 tun, na ochranu se minulo více než 60 tun barvy. Každý kus byl s přesností na desetiny milimetru. Eiffelova věž, včetně sloupu na vrchu, dosáhla po dokončení výšku 1 000 metrů.
Přestože byla věž nakonec krásnější, než si většina dokázala představit, nevyhnula se kritice. Mnozí z předních umělců a intelektuálů ve Francii ji označovali jako „skutečně tragickou pouliční lampu“. The New York Times ji nazval „ohavností a hrozným pohledem.“ Redaktoři v Times of London jako „monstrózní erekci uprostřed ušlechtilých veřejných budov v Paříži.“ Američanům se nelíbilo, že překonala Washingtonský památník jako nejvyšší uměle vytvořenou stavbu v té době. Po jejím dokončení ale i ti nejhorlivější kritici nakonec museli přiznat, že šlo o mistrovské dílo, ale vláda stále nebyla projektu nakloněna natolik, aby stavbu chtěla mít ve městě nastálo. Po letech potřebovala peníze na údržbu.
Muž jménem Viktor Lustig viděl situaci jako příležitost profitovat z nejistoty kolem budoucnosti této velkolepé památky. Lustig se rozhodl, že prodá Eiffelovu věž nejvyšší nabídce. Ne jednou, ale hned dvakrát.
Důvěra a manipulace na trhu: O muži, který se pokusil dvakrát prodat Eiffelovu věž
Lustig se narodil v Čechách, ale brzy se vydal na Západ. Jeho nenucený projev z něj udělal okouzlujícího člověka, mluvil plynule několika jazyky. Měl až 45 různých přezdívek, nikdo neví, jaké bylo jeho skutečné jméno. Po krátkém čase se z Lustiga stal profesionální podvodník. Proslavil se strojkem na tištění peněz, nebo tím, že se mu podařilo podvést notoricky známého gangstera Al Capone. Obral ho o 5 000 dolarů pomocí neexistující investiční příležitosti. Pro své mistrovské dílo ale musel navštívit Paříž.
Když přišel do města, v místních novinách bylo mnoho příběhů o chátrajícím stavu slavné Eiffelovy věže. V Lustigová hlavě svitla myšlenka. Bude v této věci zastupovat vládu. Otevřel si kancelář, vytlačil vizitky doplněné oficiální francouzskou pečetí. Uvádělo se na ní „Zástupce generálního ředitele ministerstva pošt a telegrafů,“ což byla vymyšlena pozice. Největších prodejců kovového šrotu ve městě si pozval do pokoje Hotelu de Crillon na Place de la Concorde, do jednoho z nejstarších a nejprestižnějších hotelů v Paříži. Vysvětlil, že byli vybráni na základě své dobré reputace jako poctiví obchodníci, a potom jim předestřel jim obchodní nabídku.
„Kvůli technickým chybám, nákladným opravám a politickým problémům, o kterých nemohu mluvit, bude nutné Eiffelovu věž odstranit,“ řekl s tím, že věž bude prodána zájemci s nejvyšší nabídkou. Někteří mu nevěřili, ale Lustig jejich ujistil, že pokud vláda dokáže dosáhnout zisku z dohody, minimalizují se tím protesty občanů. Na stavbu bylo použito 2,5 milionu nýtů a více než 7 000 metrických tun železa, takže si prodejci kovového šrotu snadno dokázali spočítat, kolik by vydělali. Aby byl tento proces uvěřitelnější, vybrali se na prohlídku památníku, aby jim poskytl lepší přehled o rozsahu operace. Ve skutečnosti chtěl Lustig zjistit, kdo je ze skupiny možným obchodem nejnadšenější. Potom skupinku požádal, aby mu do následujícího dne poslali své nabídky a připomněl, že celá věc je státním tajemstvím kvůli možným protestům občanů. Ve skutečnosti už věděl, od kterého kupce nabídku přijme.
