Od začátku tohoto týdne je přerušeno vyučování ve všech školách na Slovensku. Děti a zejména jejich rodiče jsou ve výjimečné situaci. Na první pohled to může připomínat prázdniny. Je tomu tak?
V něčem se tato situace opravdu podobá prázdninovému režimu, v něčem zase tomu, když jsme s dětmi doma ze zdravotních důvodů. Je zde však mnoho rozdílů, které ji dělají výrazně náročnější. Situace, která nastala, je ve skutečnosti pro mnohé velmi paralyzující a přináší spoustu nového.
Celá režie fungování je na jaderné rodině jako takové. Pokud jsme zodpovědní, tak vypadla možnost, aby pomohli prarodiče, děti jsou bez kamarádů či jakýchkoli vnějších zdrojů, jako například kroužků a táborů. Velkou zátěží je také nejistota, jak dlouho může takový stav trvat.
Spousta lidí musí pracovat z domova nebo se bojí o svou práci. A ještě je zde nemalá skupina lidí, kterých se týká i nejistota a až existenční úzkost o zdraví.
V jeden týden si děti po škole normálně hrály na hřišti a chodily na kroužky a najednou rodiče zvažují, zda s nimi vůbec jít ven. Je možné, aby rodiče nepodlehli panice?
Při výchově platí obecná zásada: spokojený rodič – spokojené dítě. Teď to možná víc platí ve verzi klidný rodič – klidné dítě.
Ovšem to, že situace přináší obavy a stres, je přirozené.
Pokud však rodič sám cítí, že prožívá velký strach až paniku, je velmi zodpovědné, aby to nebral na lehkou váhu a začal to řešit.
Podle toho, co vidím na internetu, je již dostupných několik veřejných informací, jak si pomoci.
Jde zejména o stabilizaci, kdy člověk prožívá akutní stav paniky, strachu, měl by se snažit soustředit na moment tady a teď.
Uvědomit si, že se nachází v bezpečí domova, že je velké množství chytrých lidí, kteří usilovně pracují na řešení situace.
Pokud však jde o situaci, která je již neúnosná pro dospělé, a strach by přenášely i na děti, tehdy je namístě požádat o odbornou pomoc. Momentálně se formuje větší skupina psychologů a psychoterapeutů, kteří budou poskytovat služby pacientům, lékařům, ale i širší veřejnosti, kterou ovlivňuje pandemie.
Věřím, že se to celé v nejbližší době naplno spustí.
Setkala jsem se is názorem, že rodiče se cítí najednou paralyzovaní, nevědí, co mají doma s dětmi dělat, jak si zorganizovat čas, a pak se trápí tím, že jako rodiče selhávají.
Myslím si, že ještě nikdo neví, co všechno situace vyplaví, protože takový stav jsme po dlouhé generace nezažili. Pro všechny je to nová situace. A je mnoho lidí, kteří potřebují čas k adaptaci.
V tomto musíme být k sobě shovívaví, všichni hledáme nyní cestu, jak to udělat nejlépe pro celou rodinu, a to přinese určitě i chyby a neúspěchy, ale berme je jako součást toho všeho.
Jednou ze základních věcí, jak zvládnout nové a krizové situace, je ukotvit se něčím.
To v nynější situaci znamená opřít se o nějaký systém, vytvořit si strategii fungování, udělat plány.
Hodně dětí se chvíli potěší, že si odpočinou od každodenní školkařské a školní rutiny a zažijí prázdninový pocit.
Ale pro další fungování a stabilizaci je důležité, abychom fungovali v nějakém režimu.
Měli by tedy rodiče co nejvíce napodobovat strukturu dne před pandemií?
Neříkám, že je třeba budit děti v době, kdy by šli do školy. Ale pravidelnost jim dává pocit jistoty a předvídatelnosti tohoto světa, a to je důležité. A benefituje z toho celá domácnost, ne jen dítě.
Například dopoledne se jistý čas věnujeme školnímu učivu, někdy uklízíme, pak pomoc s obědem, tvůrčí aktivity, volná hra, speciálně naplánovaná, pokud rodič musí i pracovat. Můžeme mít v programu, kdy například voláme prarodičům nebo kdy mohou telefonovat, nebo se vidět přes videohovor s kamarády.
Pokud je to možné a bezpečné, tak je třeba využít co nejvíce možnosti být venku. Je fajn, když dítě cítí, že sobota je jiný den než středa, i když jsme doma.
Velmi specifická situace je u školáků, kteří mohou v důsledku několika týdnů vynechat spoustu učiva. Mohou a měli by rodiče najet na výuku z domova?
Dítě nemusí stagnovat, je to užitečná náplň dne. Víme, jak těžko například nabíhá do režimu po delší nemoci. Pokud bychom se úplně vykašlali na vyučování, může vzniknout opravdu prostoj, který by mohl mít dlouhodobé negativní následky.
Dítě zleniví, jako by se zapomnělo učit a v každém případě je těžké nějak užitečně naplnit tolik dní, které nás čekají, aniž by se děti učily. Buďme však realisté, rodiče nejsou pedagogové, takže každý dělá tak, jak nejlépe umí.
Zde je možná prostor i pro specifické formy učení. Mohou si prohlédnout dokumentární film, zahrát si hry, které zacházejí s geografickými fakty, dělat pokusy. Naštěstí se zdá, že mnoho škol zareagovalo docela promptně a nabízí materiál na učení.
Na sociálních sítích se objevuje několik podpůrných skupin týkajících se učení, ale i čtení pohádek, divadla hrají představení online. Jak hodnotíte tyto iniciativy, měli by je rodiče využívat?
Aktivity mnoha umělců a skupin jsou úžasné. Myslím, že je to obohacením a pomocí, když někdo takto tvořivě a příjemně zpestří den.
Zároveň se mi zdá zajímavé dětem na tomto příkladu ukazovat, že v tak těžkých chvílích se lidé semknou, umí pro sebe flexibilně a příjemně hledat pomoc a obohacení.
Je to podle mě velmi pěkný projev sounáležitosti.
Samostatnou kapitolou je potřeba fyzického pohybu. Děti jsou aktivní, nemají kde vybít energii a nelze vyloučit ani možnost, že v rámci opatření časem nebudou moci lidé vůbec chodit ven. Co v takovém případě?
Musíme si uvědomit, že lidé jsou vzhledem k okolnostem ve velmi různých situacích. Jiné možnosti má svobodná máma se dvěma dětmi v bytě a jinou situaci má kompletní rodina žijící v domě se zahradou.
Pro mnohé to může být opravdu velkou zátěží. Už teď je mnoho rodin v situaci, kdy nemohou chodit ven, protože jsou v přísné karanténě, nebo nemají mnoho možností, kam jít bezpečně ven ve svém okolí. I tady je základem mít nějaký plán, strukturu dne.
Pokud už budeme muset zůstat úplně doma, využijme každé šance na nějakou změnu a pohyb. Pokud máme k dispozici balkon, tak na něm místo procházky můžeme například modelovat z plastelíny, přesazovat květiny, číst, hrát si s bublifukem, dělat cokoli mimo interiér bytu.
Do denního plánu bychom měli zařadit i speciální pohybový čas: udělat si překážkovou dráhu, dělat si bláznivé diskotéky nebo se staršími dětmi dělat výzvy a soutěžit ve cvicích.
Můžeme si spolu zacvičit podle motivačního videa, namísto sledování televize hrát pohybové X-boxové hry. A určitě myslet na to, aby každý den bylo něco, na co se mohou děti i dospělí těšit.
Psychohygiena rodiče je v těchto časech klíčová věc, na kterou je třeba dbát.
Pokud se rodič pod stresem karantény zlomí, atmosféra v rodině bude velmi nepříjemná a může dojít ik vážnějšímu narušení vztahů.
Více než kdy jindy si musíme uvědomit, že nejsme jen rodiče, ale stále i partneři, kamarádi, kolegové. Tyto vztahy musíme nyní živit i jinými formami než dosud.
Jak mohou tyto vztahy přežít bez újmy?
Měli bychom mít kontakt se světem tam venku. Telefonovat kamarádům a rodině, využívat sociální sítě. Najděme si člověka, kterému si můžeme postěžovat, se kterým si můžeme zasmát, a pokud chceme, tak použít černý humor.
„Musíme být všichni přípravní na to, že přijdou i těžší chvíle, možná ponorková nemoc, možná občas vybuchneme. To ještě neznamená, že jsme selhaly.„
Pokud mají rodiče menší děti, které vyžadují ještě hodně pozornosti, mohou si přes den vyčlenit něco jako „můj čas“ a „tvůj čas“. Tak aby měl každý z rodičů šanci během dne být sám se sebou.
Je fajn mít každý den naplánovanou alespoň jednu příjemnou činnost. Může to být cokoliv, co nás těší, například film, když děti usnou, společenská hra, knížka, cvičení, telefonát kamarádovi.
V těchto časech musíme být všichni připraveni na to, že přijdou i těžší chvíle, možná ponorková nemoc, možná občas vybuchneme. To ještě neznamená, že jsme selhaly. Tady je na místě komunikovat o tom, jak se máme.
Říci otevřeně, dnes to nezvládám, omluvit se dětem či partnerovi za své chování. Někdy je fajn zreálnit svá očekávání. Určitě není na škodu slevit na čas z nároků na pořádek nebo dovolit dětem více času před televizí, než za běžných okolností.
Může mít izolace i nějaké pozitivní momenty?
Pozitivních může být v této situaci několik věcí. Můžeme konečně zažít, jaké je to bez časového tlaku být pořád načas ve škole, stíhat kroužky, často nakupovat a podobně. Toto rodina s většími dětmi běžně nezažívá.
Zní to jako klišé, ale reálně se můžeme trochu víc poznat, zjistit, co nám spolu funguje a co ne.
A koneckonců pozitivem je i to, že děti se od nás naučí, jak se zodpovědně chovat a že když zůstáváme doma, může to někomu zachránit život. Možná to bude pro mnohé děti poprvé, kdy zažijí pocit společenské sounáležitosti.
